Electricidade (parte 2)

16 07. 03. 2017
V Conferencia Internacional de Exopolítica, Historia e Espiritualidade

Pozitivní a negativní částice hmoty

V roce 1920 byla definována síla, která drží atomy složené z pozitivních a neutrálních částic pohromadě.  Nemohlo se jednat o normální elektrické náboje. Musí se jednat o jinou formu náboje. A tak se definovala tzv. Barevná síla. Teprve o 50 let později byl experimentálně dokázána silná interakce. 1934 objevil Enrico Fermi takzvanou slabou interakci, která je zodpovědná za radioaktivní rozpad. Při rozpadu radioaktivních elementů vznikají vysoce energetické elektrony, anebo jejich pozitivní antičástice – pozitrony. Takže máme čtyři interakční síly: Silnou, která drží částice v atomech pohromadě, normální, slabou, slabou-radioaktivní rozpad a sílu gravitační. Předpokládá se, že první tři síly vznikly při explozi velkého třesku. Předpokládá se! Tedy vznikly jako síla jedna, až při ochlazení rozpínajícího se vesmíru se od sebe oddělily. To je prosím TEORIE. Potvrdit, dokázat správnost této teorie se pokoušejí vědci gigantickými urychlovači, jako je třeba LHC v Ženevě. Délka 27 km, náklady 3 miliardy EUR.  Podmínkám, které panovaly při VT, se vpravdě vědci přibližují jen pomalu. Nato, abychom simulovali VT a dokázali vznik interakčních sil, by bylo zapotřebí urychlovače o délce 1000 světelných let. To není žádný kec, to je prosím matematika. Vraťme se ale k elektronům a elektřině.

Electricidade

Elektrický proud nemůžeme vidět, přesto se od konce 19. století rozvinul průmysl elektrického proudu využívající. Přesto si nikdo tento PROUD představit neuměl. Aby se s „tím“ umělo nějak zacházet a počítat, zavedla (!) se definice, že elektrický proud se skládá z malých částeček, které jsou pozitivně nabité které se prostě pohybují od PLUS pólu k MINUS  pólu elektrického zdroje, např. baterie. Teprve o mnoho let později bylo zjištěno, že v roce 1897 objevený elektron je nabit negativně a pohybuje se od MINUS k PLUS! Dokázáno to bylo až konstrukcí televizních obrazovek, tedy těch původních obrovských. Není to úžasné? Na v podstatě naprosto mylné definici byly a jsou postaveny elektrárny a vyvinuty chytré telefony!

Jak je možné, že tak nepatrné částečky, které nelze vidět a které mají mizivou hmotnost, mohou osvětlit milionové město, vyhřát domy a pohánět obrovské motory? Odpověď je v jejich množství. V jednom kubickém centimetru měděného drátu například se nachází nepředstavitelných 6×10²³ atomů. Tedy 6 x 10 a zatím 23 nul. To je víc, než počet hvězd ve viditelném vesmíru! Pro představu: Vezmeme li hromadu kostkového cukru. Jakou plochu by zabralo toto množství? Určitě se jen tak netrefíte! Jeden čtvereční meter je 100 x 100 cm. To je 10.000 kostek. Na jeden čtvereční kilometr – 1000 x 1000m je zapotřebí 10 milliard kostek, tedy 10¹⁰. To už je číslo pořádné. Ale: Evropa od Portugalska až po Ural a od Nordkapu po Sicílii má plochu 10 miliónů km čtverečných. To máme ale „jenom“ 10¹⁷ cukříčků. Celková plocha povrchu naší planety je 500 miliónů čtverečních km. Dostáváme se na počet kostek 5 x 10¹⁸. Abychom pokryli celý povrch Slunce, které má 12.000x větší plochu než Země, dostáváme se blízko. Počet kostiček cukru dosahuje 6 x 10²². To znamená, že bychom mohli cukrem vydláždit povrch Slunce 10x! A to prosím v jednom kubickém centimetru měděného drátu. Takže jde o neuvěřitelné množství malých částeček, které zde působí.

V elektrotechnice se měří el. proud v ampérech.  Vezmeme-li obyčejnou kapesní baterku, tedy svítilnu, teče v její žárovce z minus pólu k plus pólu přibližně 10¹⁵ elektronů za vteřinu. Přepočteno na cukr – pokryly bychom polovinu České Republiky. Za vteřinu!

Electricidade

Outras partes da serie